§ 112
Pojmy kultura a umění se používají promiscue, což není přesné. V tomto
paragrafu se nehovoří o kultuře ve smyslu definice uvedené v § 110 sub b),
ale o umění, podobně i dále v § 113 sub b) a c).
Materiál se nezmiňuje o odcizení umělců církvím v moderní době a o hledání
cest, jak tento odklon překonat.
Materiál neřeší vztah křesťanství k tělesné kultuře a sportu, vstřebání
antického ideálu kalokagathie do křesťanského učení, ačkoliv konstituce
GS se tomuto problému věnuje v článku 61: „Volného času je třeba správně
využívat k uvolnění ducha a k posílení duševního i tělesného zdraví.
Tomu slouží rozmanité záliby a zájmy, např. cestování do jiných zemí
(turismus), které člověka vnitřně zušlechťují, ale také lidi obohacují
vzájemným poznáním, nebo cvičení a sportovní podniky, jež pomáhají k
udržení duševní vyrovnanosti jednotlivce i společnosti a k uskutečnění
bratrských vztahů mezi lidmi každého postavení, národnosti nebo odlišné
rasy.“ Tento aspekt je významný ze dvou hledisek. Věřící sportovci
jsou příkladem pro mládež a jako jiné známé osobnosti mohou jen příkladem
spojení víry a profesionality ve svém oboru mnoho vykonat ve prospěch
evangelizace. Na druhé straně je třeba, aby se církev zabývala i pastorací
sportovců, neboť řada jejich utkání a soutěžních akcí se koná ve svátečních
dnech. Starostlivá duchovní péče o věřící sportovce musí nalézt způsoby
sladění sportovního a duchovního života, aby se věřící sportovci církvi
neodcizovali nebo aby ve víře nezlhostejněli.
§ 116
Na tomto místě by se měl připomenout úkol vytvářet umělecké rady z
liturgů, umělců, památkářů a poučených laiků, jak na pamatuje
konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium v čl. 46 a 126.
Liturgie
Liturgie, téma, o kterém je třeba stále přemýšlet. A to ve světle ducha
církve. Zdá se, že někdy v našich liturgických bohoslužbách převažuje
lidská tvořivost. Církev ji nevylučuje, ale ona není prioritou. Nejhlavnější
není to, co děláme my, ale co s námi a pro nás dělá Bůh. Liturgie by měla
mít podle Ratzingera „ráz důstojných repeticí“. V tom je určitá
stabilita, která je ale plná dynamiky. Zpřítomňuje se tajemství našeho
vykoupení a to vyžaduje pozornost celého našeho bytí. Rozumu, vůle i citu.
II. vatikánský koncil obnovil liturgii dostatečně, takže po léta nemusí
docházet k dalším podstatným úpravám. Vyšla ale celá řada dokumentů,
kde se zdůrazňuje, že člověk nemůže s liturgií zacházet podle své
libovůle. Improvizování modliteb, i eucharistických, přílišné atraktizování
toho, co patří k podstatě liturgie, zužuje toto tajemství jen do zákonitostí
lidského rozumu a fantazie. Když se ve mši svaté zdůrazňuje víc duch
lidové tvořivosti, a nepřevažuje duch církve, jen stěží mohou lidé prožívat
při liturgii tajemství svého vykoupení. A je nebezpečí, že jim i to
nejposvátnější brzy zevšední. Doporučuji, aby v § 23, kde se hovoří o
výzvě věřících k aktivnější a zodpovědnější účasti na bohoslužbách,
aby ono „aktivnější“ nebylo chápáno jako pozvání a povzbuzení k větší
aktivitě naší lidské tvořivosti. Spíš jde o to, aby to, co děláme my, nám
pomáhalo hlouběji prožívat tajemství vykoupení. Přílišným uplatňováním
sebe je nebezpečí, že se nám liturgické slavnosti stanou upovídanými,
vyprázdní se od skutečnosti tajemství Boha přítomného v liturgii a sotva
koho osloví.
Umění – Boží dar
Církev odjakživa pozorně sledovala rozměr Božího daru krásy. Ať už to
byla hudba, malířství, sochařství či jiné projevy umění. Ve všem viděla
zřetelný dotek Boží stvořitelské lásky, která povznáší lidského
ducha. Jak zachází s darem krásy člověk dnes? Jak s ním hospodaříme my křesťané?
Nevytrácí se nám z dohledu právě pro spotřebitelskou horečku, která
vyprazdňuje touhy lidského srdce i lidského ducha?
Na setkání křesťanských umělců v Kroměříži jsem byl překvapen, jak málo
z pozvaných se tohoto kolokvia zúčastnilo. Tam si umělci dosti zvučného jména
posteskli, že církev o jejich službu nemá zvlášť velký zájem, a že
stojí v určité rezervovanosti k tomu, co vytvářejí. Kumštýř, má-li být
dobrým kumštýřem a má-li sledovat ve svém životě skutečnost krásy, nemůže
vytvářet díla jen podle ducha veřejného mínění. Má pomoci charismatu,
který přijal jako dar od Boha, pozvedat lidskou mysl i srdce k vyšším
hodnotám, kterými někdy jako prorok předchází dobu a volá člověka k větší
aktivitě v oblasti pravdy a krásy. Snad právě toto si uvědomují ti, kteří
byli obdarování charismatem umění. Velmi je zraňuje, když není o jejich
tvorbu dostatečný zájem právě ze strany těch, kteří by měli garantovat
ty hodnoty, které přesahují lidský rozum.
To, že Svatý Otec napsal jeden ze svých listů v roce 2000 umělcům, strážcům
daru krásy, je znamením, že církev pečuje i dnes o tento nezasloužený
dar, který byl svěřen právě umělcům, aby s ním dobře a moudře hospodařili.
V Instrumentu Laboris sněmu §112 se píše: „Nejdříve se v církvi musíme
učit vést dialog s umělci. Potom teprve následuje dialog s tím, co vytvářejí.“
Aby se začal upřímný a pravdivý dialog se světem kultury, umění, potřebujeme
si víc uvědomit, jakou hodnotu pro náš život má dar krásy. Dar, který je
odleskem Boží slávy a velebnosti.
Dialog s umělci není jednoduchý. Už také ne proto, že ani oni nedovedou
spolu na úrovni komunikovat. Když jsme v Hradci Králové zorganizovali setkání
různých povolání (učitelů, lékařů, podnikatelů), pozvali jsme i ty,
kteří se živí uměním. Nejmenší počet účastníků mělo právě toto
setkání. Je to znamení, že svět umění je zvláštní svět. Možná, že
si někteří z pozvaných uvědomovali, že církev nemůže být pro ně takovým
mecenášem, jako tomu bylo v dobách dřívějších, a že tedy od ní mnoho očekávat
stran zakázek nemohou. Přesto však je třeba vstoupit do tohoto světa krásy
barev, hudby, poezie a i tam přinést Kristovo evangelium, ukázat lidem, kteří
byli obdarování smyslem pro krásu, na jejich odpovědnost, kterou mají před
Bohem i lidmi, a také na to, jak se píše v Instrumentu Laboris, že mají
spojovat estetické cítění s askezí a očistou srdce.
Právě toto potřebuje svět umění slyšet nejvíc. Tam, kde chybí u kumštýře
smysl pro mravní hodnoty, a tam, kde autor uměleckých děl míří touhami svého
srdce jen k tomu, co je přízemní a plytké, nemůže být dobrým
reprezentantem a zprostředkovatelem daru krásy. Nehospodaří dobře s těmi
schopnostmi, které od Boha přijal jako dar i pro druhé. Právě církev má
upozorňovat na to, že každý, kdo chce druhé vychovávat v poznávání
hodnot krásy, musí nejprve usilovat o krásu svého vlastního srdce i života.
Mohli bychom následovat příklad celé řady zahraničních diecézí, které
se snaží vést dialog se světem umělců, aby si ve světle evangelního
poselství uvědomili, oč v jejich uměleckém poslání vlastně jde.
A tak můj příspěvek je poznáním k zamyšlení nad tím, jakou věnujeme
tomuto světu kultury a umění pozornost, co pro něj děláme, jak si ho vážíme
a jak jsme za něj vděčni a co bychom mohli ještě víc udělat pro to, aby
se tento Boží dar umění ukázal v ještě větší síle a pomáhal nám
proměňovat lidská srdce.
IL pojednává redukovaně o „sociální oblasti“ a „kultuře“.