na předchozí část

 Gregoriánský chorál

 
„Vedle mnichů, kteří po celý život zůstávají v cele, aby se v mlčení, modlitbě, postu a práci stále více otevírali Bohu, existovali v antice a v raném středověku i mniši, kteří považovali za svůj ideál být stále na cestě. Chápali sebe sama jako poutníky, jako cizince v tomto světě.“
Anselm Grün, benediktinský mnich 
 

Barbaři ze severu

Na rozvalinách římského impéria vznikají koncem 5. století jednotlivá barbarská království . Antická vzdělanost souvisle přežívá snad jen v půdorysech klášterů a v perech písařů-opisovačů. Nově vznikající západní mnišské komunity v mnohém přesahují náboženský rámec, neboť i v oblastech myšlení, vzdělání, umění, ekonomiky a techniky zastávají významnou roli. „Ecce quam bonum et quam iucundum, habitare fratres in unum.“ 

Od úst k uším

„Pokud se písně nezpívají a nejsou v paměti zpěváků a nejsou zapsány, jsou zapomenuty.“ Takto si povzdechl sv. Isidor, biskup sevillský, kterého jeho současníci považovali za „nejučenějšího člověka moderní doby“. Co tím chtěl vyjádřit? Existovalo již tolik repertoáru, že nebylo v silách mnichů si vše zapamatovat, či chtěl vyjádřit určitý úpadek a interpretační nepřesnosti, nebo snad jen prorocky předjímal ještě neexistující vrcholné kompozice gregoriánského chorálu? Jisté je, že hudba synagog a chrámů se nezapisovala. 
 
Stejně tak římsko-francký repertoár karolinské reformy poloviny osmého století. Ve svých počátcích, ještě než byl zapisován, se tradoval ústně, stejně jako lidová píseň, která se takovým způsobem předává vlastně dodnes. V období prvního tisíciletí, kdy byl chorální repertoár běžný, měli mniši takový paměťový potenciál, že znali nazpaměť celý žaltář. To usnadňovalo zapamatování melodií. Pokud se paměť opřela o pozdější neumatické zápisy, mohla i nadále přetrvávat alespoň částečně ústní tradice. Neumované rukopisy totiž užívali převážně kantoři v klášterních a biskupských školách při výuce. 

Karolinská renesance

Značný rozmach romanizace života ve Francké říši probíhá za období panování Karla Velikého. Tento panovník, který se považoval především za krále Franků, byl v Římě roku 800 korunován na římského císaře. Na dvoře Karla Velikého se pěstovala řecká a latinská poezie, vznikají nová skriptoria, liturgické texty se zaznamenávají novým písmem, ze kterého italští humanisté vytvořili latinku. Pro všeobecnou tendenci svěřit vše textu hovoříme o karolinské renesanci jako o epoše psaní. 
 
Texty liturgických zpěvů se již nosí pod paží, melodie se i nadále tradují od úst k uším. Jádro nového liturgického repertoáru, tzv. „starý fond“, se ustálilo asi ve druhé polovině 8. století v některém z kulturních center Francké říše. Pravděpodobně v Metách byl zřízen „kulatý stůl“, kolem kterého se sešli římští a galikánští kantoři. Architektura římských zpěvů (akcentuace, recitační stupně, kadence) a textová část zůstávají, ostatní je doplněno domácí tradicí. Galikánská ornamentika plná emocí a dvorské elegance je včleněna do římské „apoštolské“ tradice. Na konci 9. století je tato syntéza opřena o postavu papeže - reformátora Řehoře Velikého a nazývá se gregoriánským chorálem . „Revertimini vos ad fontem sancti Gregorii, quia manifeste corrupistis cantum“ .
Jiří Hodina
 

Mezinárodní letní škola duchovní hudby Convivium 2004

 
Vážení přátelé, milí kolegové – tak je to konečně tady. Ve dnech 22. – 29. srpna se v premonstrátském klášteře v Želivi bude konat Mezinárodní letní škola duchovní hudby Convivium 2004. Pozvání přijalo a potvrdilo celkem 8 špičkových lektorů z České republiky a zahraničí, kteří společně stanovili dramaturgii letní školy a témata jednotlivých tříd. 
 
Společný základ gregoriánského chorálu Canta et Ambula se bude pod vedením Jiřího Hodiny a Vincenta Rigota každý den dopoledne zabývat běžnou gregoriánskou praxí. Všichni účastníci Convivia se tak budou mít možnost seznámit s obdobím, jenž bylo výchozím bodem pro veškerý pozdější vývoj evropské hudby. 
 
Na tento kurs navazují všechny další třídy: gregoriánský chorál pro pokročilé, renesanční a středověká polyfonie, ansámblová třída české duchovní hudby 17. století, sborová duchovní hudba 20. století, pravoslavný sborový zpěv, dirigentsko-sborový seminář protestantské hudby, sólový zpěv a varhanní doprovod gregoriánského chorálu.
 
Účastníci Convivia budou mít během pobytu možnost navštívit celkem tři koncerty a varhanní nokturno. Společné hudební snažení všech tříd letní školy pak vyvrcholí na závěrečném koncertě a při závěrečné mši svaté v klášterním kostele. 
 
Bližší informace ohledně Convivia naleznete společně s přihláškou v přiloženém letáku nebo na webových stránkách www.convivium.cz. Jestliže ani webové stránky neposkytnou odpovědi na všechny vaše otázky, rádi je zodpovíme na telefonních číslech 777 677 848, popř. 602 183 595. 
Přijeďte, nebudete litovat!
Ondřej Socha

Na výletě v Basileji aneb Jak jsem lovil lektory

lehce humorný článek ze života tajemníka SDH
 
Psal se dvaadvacátý den třetího měsíce roku 2004. Seděl jsem v kanceláři SDH za stolem a zvažoval nabídku Europa Chor Akademie ohledně Berliozova Requiem. Jarní výlet do Švýcarska a jižního Německa lákal, ale zároveň mě trápily poslední dvě neobsazené třídy Convivia: dirigentsko-sborový seminář protestantské hudby a sólový zpěv.
 
Marně jsem si poslední měsíc lámal hlavu a telefonoval na všechny strany, lektoři s prázdným diářem poslední týden v srpnu jako by se do země propadli. Nakonec jsem se rozhodl z bezvýchodné situace zbaběle utéci a pročistit si trochu hlavu na břehu lucernského jezera. A tak jsem se o několik dní později nalézal ve stejné pozici, jen o 900 km dále na jihozápad.
 
Když jsem tak bloudil po prvním koncertě lucernskými uličkami, padl mi zrak na plakát, zvoucí na koncert absolventů Schola Cantorum Basiliensis. S úžasem jsem si uvědomil, že mě od této světoznámé instituce v oblasti staré hudby dělí sotva 100 km! O dva dny později jsme dostali po přejezdu do Freiburgu volno a já se rozhodl zkusit štěstí.
 
Vyjížděl jsem v osm ráno a po zdolání švýcarských hranic a dvouhodinovém stání v koloně se mi podařilo najít volné místo v garážích hotelu Europa. S lehkým mrazením v oblasti břišní jsem se vydal do města.
 
Schola Cantorum Basiliensis se nalézá v malé uličce poblíž Leonhardskirche. Dýchá prastarou atmosférou a ničím nenarušitelným klidem. Její branou, porostlou břečťanem, jsem procházel přesně ve 12 hodin. Potřeboval jsem někde začít, a tak jsem vešel do budovy děkanátu. Po chvíli otálení jsem se osmělil a zeptal se příjemně vypadající ženy na nějakého učitele zpěvu. Usmála se a řekla, že jsem na správné adrese.
 
Příjemná paní se jmenovala Sharon Weller a vyučovala zpěv a barokní gestiku. Vyslechla mě pozorně, ale když zalovila ve svém diáři, zjistila, že bohužel nemůže přijet; ráda by příští rok. Když jsme se loučili, vybavila mě adresářem všech profesorů školy a poslala do třídy 415 za Evelyn Tubb. 
 
Evelyn Tubb seděla v rohu své třídy a z tmavomodrého hrnečku srkala kávu ze školního bufetu. Vylíčil jsem jí můj problém, ale ani Evelyn přijet nemohla – příští rok by ale prý ráda. Když jsem se zeptal, koho by mi doporučila, na chvíli se zamyslela a pak s prosbou “Could you give me a moment, please?“ vytočila jakési číslo. Když se v telefonu ozval hlas, předala mě. Muž na druhém konci se představil jako Andrew King. Velmi spěchá na jakýsi pohřeb, ale zítra v 11 GMT bude očekávat můj telefon …
 
A takhle to šlo pořád. Postupně mi svůj neobyčejně drahocenný čas věnovali Gerd Türk, Ullrich Mesthaller, Andreas Scholl a Dominique Vellard. Všichni byli neobyčejně milí a pozorní, ale nikdo letos přijet nemohl. 
 
S nadějí v Andrew Kinga jsem se v 16 hodin vybatolil ze školy. Když jsem minul prastarou kašnu a vyšel ven na ulici, roztřásla se mi kolena. Teprve teď mi došlo s kým jsem během odpoledne měl tu čest a před očima mi běhaly obálky desítek CD s tučným písmem psanými jmény, které jsem před chvílí oslovoval. 
 
„To chce kafe,“ pomyslel jsem si a vrátil se zpátky do školního bufetu. Alespoň se dám před zpáteční cestou trochu dopořádku. Skoro jsem si ani nevšiml tmavomodrého hrnku, který se objevil proti mně na stole. V rozjímání nad přirozeností hvězd staré hudby mě vzápětí vytrhl příjemný hlas: „So, how did you succeed?“ ...
 
Ani Andrew King nakonec přijet nemohl, ale doporučil dva interprety, z nichž Nicki Kennedy - profesorka Trinity College university v Cambridge - naše pozvání přijala. Andrease Scholla jsem znovu navštívil o dva dny později na koncertě Janových pašijí se sborem Camerata Vocale Freiburg pod vedením Winfrieda Tolla, který o několik týdnů později svou účast na Conviviu 2004 rovněž potvrdil 
Ondřej Socha
 

Přehlídka oceněných skladeb skladatelské soutěže liturgické hudby

aneb 3 pohledy od nepovolaných

Pohled první

100. výročí úmrtí Antonína Dvořáka lze oslavit jistě mnoha způsoby. Společnost pro duchovní hudbu se rozhodla a začala připravovat již před dvěma lety (!) soutěž z nové tvorby skladatelů duchovní – přesně řečeno liturgické – hudby. Již výsledky textařské části jsme byli příjemně překvapeni. Zejména proto, že nějaké příspěvky vůbec přišly a že většina autorů pochopila, o co vlastně zapojením zpěvu do liturgie jde. Poněkud horší (až na výjimky) to bylo s úrovní básnického zpracování, nejhůře dopadla úroveň „textařského řemesla“. Zákonitosti vnímání textu skladby jsou totiž diametrálně jiné, než básně, což jsme si v době, kdy jsme soutěž vypisovali, neuvědomili ani my. Úspěšný autor musí být spíše textař než básník, nebo alespoň básník s druhou textařskou profesí.
 
Některé texty byly nicméně liturgickou komisí arcidiecéze pražské a plzeňské schváleny k užívání pro liturgii a mohly být tedy nabídnuty ke zhudebnění. 
 
Tím, že soutěž měla tři kategorie (skladby pro sbor – lidový zpěv – varhanní předehry), bylo umožněno skladatelům se lépe orientovat v záměrech vypisovatelů soutěže. Zde bych se zmínil o ne snad šťastném zadání varhanních předeher, meziher a doher. Skladatelé měli udány limity: předehra 2 minuty, mezihra 3 a dohra 4 minuty. Teoreticky jistě pěkné, pro skladatele možná spíše krátké, ale když jsem je slyšen ve Svatovítské katedrále, nemohl jsem se ubránit dojmu, že je bude těžké při liturgii použít právě pro jejich trvání. Jako běžný varhaník si nedovedu představit, že by bylo možné uvádět píseň na nápěv Jakožto růžička krásná (je nejčastější PŘED EVANGELIEM a ještě u dalších 8 písní) skladbou Otty Šimka a nezpůsobit celebrantovi dilema: „mám jim do toho vpadnout nebo ne“! Totéž se týká písní ke sv. přijímání, protože při tak dlouhém úvodu většina lidí vyjde z lavic ke sv. přijímání (pochopitelně bez zpěvníků) a potom nezpívá skoro nikdo. Jistě jako samostatné skladby jsou dobré, ale kdy je při liturgii zařadit, když je stále tolik spěchu? 
 
A nyní, co se mi zdá, že se podařilo. Předně realizace v katedrále, skvělý katedrální sbor, účast pana kardinála i přes jeho velké vytížení akcemi, na kterých měl být (vzhledem nejen ke dvořákovskému výročí, ale i našemu vstupu do EU), účast svatovítského faráře kanovníka P. Vágnera i na pohoštění a vůbec setkání a možnost si promluvit s tolika lidmi, kteří mají zalíbení v duchovní hudbě a toto své zanícení také na své „parketě“ realizují. Skvělé bylo též vybavení všech přítomných v katedrále texty, které připravil Dr. Kub a jistě mu za to patří velký dík nás všech. Hodnocení po stránce hudební přenechávám povolanějším a již se těším na další nápady výboru k podobným akcím.
J.Eliáš.

Pohled druhý

(redakčně kráceno)
 
O tom, jak tato přehlídka proběhla, co se hrálo a proč se to hrálo, se čtenář jistě dozví na jiném místě tohoto Zpravodaje. Já jsem chtěl napsat pouze svoje velmi subjektivní hodnocení, které není žádným oficiálním názorem SDH, ale pouze mým osobním. 
 
Nebyl jsem svědkem toho, že by za zorganizování této v českých poměrech novátorské akce někdo poděkoval těm, kdo se na její přípravě nejvíce nadřeli: panu Bernátkovi, dr. Kubovi a O. Sochovi. Za svoji osobu to tímto činím se zpožděním já. Byl jsem ale svědkem toho, jaká úskalí tito pánové museli překonávat a jakou práci museli odvést. Kdo neví, ani netuší. Klobouk dolů.
 
Líbilo se mi, že se akce uskutečnila, že přišel pan kardinál, který kvůli ní odřekl jiné daleko lákavější akce. Líbila se mi řada skladeb, zejména páně Slimáčkovy, i interpretace Pražského katedrálního sboru. A samozřejmě se mi líbila závěrečná recepce a udílení ocenění paterem Vágnerem a dr. Eliášem.
 
A teď k tomu, co se mi nelíbilo. Doufám, že ve vnitro-SDH oběžníku se smí něco i nelíbit. Moje kritika bude anonymní, protože z chyb bychom se měli poučit především my – SDH jakožto pořadatelé.
 
Skladby, které komise vybrala, byly pro mě z menší části dost zajímavé. Mnozí skladatelé snad o soutěži ani nevěděli, anebo měli něco lepšího na práci, než se věnovat liturgické hudbě. Škoda, bez nich to nebylo posluchačsky ono. 
 
Otazník se mi vznášel i nad předehrami, mezihrami atd. obecně: jejich větší část na mě působila tak, že jsou dost náročné pro to, aby je méně schopný varhaník nacvičil, zato u schopnějšího varhaníka bych naopak předpokládal, že valnou část z nich nepoužije, protože dá spíše přednost vlastní improvizaci. A to nemluvím o jejich délce, která mi pro praktickou liturgii nepřišla vždy adekvátní.
 
Interpretace se mi až na jednu výjimku velmi líbila. Onu výjimku nelze přičíst na vrub interpretům samotným, neboť oni přistoupili k účinkování velice obětavě, ale spíše těm, kdo je na přehlídku (patrně pod tlakem času a z nedostatku jiné volby) pozvali, což je nakonec SDH jako celek. Poučení si z toho jistě vezmeme.
 
Mohlo by se zdát, že jsem toho více zkritizoval než pochválil. Nechci tím brát komukoliv elán či zásluhy, ale zároveň by nebylo zdravé, abychom si jen poplácávali na ramena. Poprvé drhne všechno, per aspera ad astra.
Pavel Svoboda

Pohled třetí

Využívám samozvané téměř šéfredaktorské pravomoci Informací a vyjadřuji třetí osobní a nepovolaný pohled jako poslední. Nejdříve k té nepovolanosti oněch pohledů. Povolanější totiž nejsou. Pokud jsou (povolaných prý je mnoho), nejsou alespoň vyvoleni k tomu, aby svůj pohled napsali. Takže nám zbývá jen vyvolenost bez povolanosti. Někteří z vás, čtenářů tohoto prozatím aperiodika však vyplnili dotazník z minulého čísla v tom smyslu, že by s redakcí časopisu rádi pomohli. Už dlouho jsem z ničeho v SDH neměl takovou radost.
 
Pokud si dobře vzpomínám na prvopočáteční jednání o soutěži, jejím prvotním úmyslem nebyla oslava dvořákovského výročí, to se stalo spíše vhodnou záminkou, neboť připadlo poblíže data tehdy předpokládaného vyvrcholení. Proto úvahy na téma „proč slavit zrovna Dvořáka, když se dá předpokládat, že jej budou zároveň slavit i jiní a s daleko mocnějšími prostředky“, jsou sice oprávněné, ale nemířící k jádru věci. Konec konců tak kulatého Dvořákova výročí se již nikdo ze současného výboru SDH (alespoň ve své funkci) nedožije, takže poučení si snad brát ani nemusíme.
 
K práci zadavatelů a poroty bych měl také nějaké postřehy. Občas bylo poznat, že se v obém šilo hodně horkou jehlou. Výběr tematických okruhů (sv. Josef, Dobrý Pastýř, mariánská tematika) se udál na podzimním zasedání liturgické komise v roce 2002 a později jej všichni brali za nezpochybnitelný. Je pravda, jak psal ve Varhaníku Radek Rejšek, že byl určen spíše datem finále a nikoli skutečnými potřebami liturgické repertoárové nouze. Za klad můžeme tedy považovat fakt, že začátečnické chyby jsme si odzkoušeli na tématech, která s výsledky skladatelské soutěže nestojí a nepadají. Zaměření dalšího plánovaného kola - doba postní - je tématicky daleko obtížněji uchopitelná a hledat zároveň a napoprvé obsah i formu soutěže by se nám určitě povedlo ještě hůře.
 
Gesci celé skladatelské části akce měla skladatelská komise SDH. To je do jisté míry přirozené, neboť „naši“ skladatelé nejlépe vědí, jak oslovit své kolegy, aby se soutěže zúčastnili. Na druhou stranu by se v „objednávce“ měli příště více angažovat i praktičtí ředitelé kůrů a varhaníci, tedy „uživatelé“, kteří myslí přece jen trochu jinak, než tvůrci.
 
Asi bude dobré. když příští porota(y) bude mít nějaká obecnější kritéria na posuzování skladeb. Připadlo mi, že k jednotlivým skladbám přistupovali sice poctivě a nezaujatě (anonymitu se nám opravdu podařilo dodržet), ale tak trochu ad hoc, takže porota jako celek by asi měla potíže obhájit svůj verdikt jinými slovy než „tak jsme to viděli“.
 
K účasti sborů na závěrečné přehlídce bych chtěl podat pár vysvětlení. Rozmyšleno to nebylo tak špatně. Uvažovali jsme o účasti mimopražských, o sboru „nekatolickém“ v rámci ekumenického rozměru akce, o účasti sborů spojených s oceněnými autory. Nenadálé úmrtí Karla Břízy, kolize v termínech (zájezd do Francie a přivádění na svět nového chrámového zpěváka jednou sbormistryní) nám však udělaly čáru přes rozpočet. Za pár let snad bude závěrečná přehlídka tak prestižní akcí, že se o účast na ní budou chrámové sbory prát. Rozhodně bych nerad viděl v této oblasti převahu placených profesionálů. To má význam na koncertech současné duchovní tvorby, ale kdybychom nebyli schopni zajistit přehlídku hudby určené k liturgii těmi, kterým je určena, znamenalo by to, že takovou tvorbu vlastně ani nepotřebujeme.
 
„Když na to nemáte, tak to nedělejte“, byla poznámka, kterou jsem na závěrečné přehlídce rovněž zaslechl. Nesouhlasím. Kdybychom dělali jen to, na co máme, nebudeme dělat prakticky nic. Na malých úkolech nevyrosteme. A jsme neustále otevřeni všem, kteří si myslí, že by přiložení jejich ruky k dílu mohlo úroveň naší činnosti pozvednout. Tuším, že je to nějaký Murphyho zákon, že nic není tak jednoduché, jak to zpočátku vypadá a že co se pokazit může, to se také pokazí. Ale s tím se už musíme smířit, přírodní zákony, mezi něž ty Murphyho patří, platí spravedlivě pro všechny.
 
K lidem, kterým moji předřečníci děkovali, bych rád přiřadil i dómského regenschoriho Josefa Kšicu, jehož přínos zejména pro závěrečnou přehlídku byl zcela zásadní. Děkujeme, Josefe.
 
Nakonec řečnická otázka: „Vylámali jsme si na té akci zuby?“ Proti pravidlu, že na řečnické otázky se neodpovídá, tvrdím: „Skřípalo to, ale zuby jsme si ještě nevylámali.“
Jiří Kub
 

Dubnová anketa

Vážení kolegové, 
obracíme se na vás s otázkou zdánlivě jednoduchou, ale o to palčivější. Své odpovědi posílejte prosíme emailem na adresu kancelar@sdh.cz nebo poštou na adresu Společnosti pro duchovní hudbu, Kolejní 4, 160 00 Praha 6. 
Rádi bychom znali váš názor v této věci:

Jak by podle Vašich představ měla vypadat chrámová hudba v České republice?

Jaké jsou v současnosti její největší problémy?

na předchozí část