Dovedeme si představit, že by Pán Ježíš nevěděl, kým je, k čemu ho Otec vyvolil, proč žije, jaké je jeho poslání? To je naprosto nemyslitelné. Pán Ježíš to věděl a jako člověk rostl jak v poznávání, kým je a jaké má poslání, tak v přijímání tohoto poslání, v hlubším vrůstání do něho. Odmítal jakékoliv zpronevěření (pokušení od ďábla), odmítal nesprávné chápání svého poslání (provolání mesiášem - pozemským králem), odmítl odložení jeho nesmírné tíhy (Getsemany).
To první, co musí varhaník ve svém napodobování Krista udělat, je přijmout své vyvolení za varhaníka. (Pochopitelně i za manžela, otce, zaměstnance ... ale to je jiná "specializace".) Varhaník má své vyvolení přijmout ne jako břemeno, ale jako obdarování. Má usilovat o to, aby své varhanické vyvolení chápal takto správně, má odmítat pokušení se svému vyvolení zpronevěřovat, i když ho někdy bude tížit a vyžadovat nemalé oběti.
Varhanická služba má v životě varhaníka především tento vnitřní duchovní rozměr. Ten je součástí jeho křesťanské osobnosti a ten je nutným základem pro solidní stavbu vykonávání varhanické služby. A je také kořenem, ze kterého rostou všechny další vztahy ve službě varhaníka, především vztah k lidem a k liturgické hudbě.
Varhaník má tedy dozrát k tomu, aby mohl v hloubi srdce říkat: Pane, děkuji ti za to, žes mě vyvolil a obdaroval tímto posláním, žes pro mě stvořil tuto cestu. Chci se snažit tvůj dar stále přijímat. Chci jej chápat a prožívat jako nezbytnou složku mne-křesťana na cestě s tebou a k tobě. - Když varhaník dozraje k této modlitbě, začne mít správný vztah k sobě a k Bohu - dárci.
A také pochopí své místo uprostřed Božího lidu ve své farnosti, komunitě. Varhaník totiž přijímá i to, že byl vyvolen pro varhanickou službu v konkrétní farnosti, v té, kde právě je, ne v jiné. I toto vymezení své služby má varhaník přijmout jako dar moudrého Boha a učit se ho chápat a hospodařit s ním.
"Oficiálně" je varhaník (po kněžích a jáhnech ve farnosti) nejkvalifikovanějším spolupracovníkem faráře v oblasti liturgie. Přitom je nutné vědět, že jsou i oblasti pastorace, ekonomiky, administrativy... Ale liturgie je vrchol našeho posvěcování a bohopocty, toho nejpodstatnějšího, oč jde.
Prakticky je ale varhaník ten, kdo je na očích (a uších) všech věřících i nevěřících; kdo je chválen i haněn, oceňován i znevažován, přijímán i odmítán; kdo je mezi mlýnskými kameny faráře, svých liturgických a hudebních schopností a znalostí, lidí starých i mladých vědem, duchem, názory, vkusem...; kdo se snaží jít za dobrým ale i proti špatnému a má podporu ale i dostává rány.
Jak toto oficiální i praktické postavení člověka, který přijímá vyvolení k varhanické službě v daném společenství, jak toto integrovat, zakomponovat, přijmout do svého duchovního života? Jak si s tím zbožně poradit?
Opět podle toho ústředního, vůdčího hesla: imitatio Christi - napodobování Krista. Vždyť přesně tytéž podmínky měl Pán Ježíš, když naplňoval poslání své. Když zve varhaníka "Pojď za mnou, udělám z tebe (ne rybáře lidí, ale) varhaníka", tak zve do těchto podmínek. - I toto si musí varhaník uvědomit a přijmout.
Jak své vyvolení a vnější podmínky přijímal Pán Ježíš? V pokoře a v modlitbě. I varhaník je musí přijmout v pokoře. V pokoře vůči Bohu, v pokoře vůči svému vyvolení, v pokoře vůči liturgické hudbě. - Bůh je nekonečný, absolutní - já jsem i se svými schopnostmi prášek. Vyvolení za varhaníka je větší než já - nikdy je nebudu moci naplnit zcela, vždy budu přijímat pouze kousíček nesmírné a velkorysé nabídky Boží. Liturgická hudba je třpytivý poklad - s úctou a láskou k němu přicházím a sloužím mu. - A také v pokoře vůči lidem - faráři, ostatním hudebníkům, zpívajícímu i nezpívajícímu lidu. V pokoře Ježíšově, který si byl vědom svého jedinečného vyvolení a poslání, ale vyvolení a poslání ke službě těm, mezi kterými žil.
Tak jako se Ježíš odevzdával Otci v modlitbě, tak i varhaník přijímá dar služby i její konkrétní podmínky v modlitbě. A v liturgii. V takové modlitbě a liturgii, kdy se vědomě zaměřuje na sjednocení s Ježíšem, který ho vede k tomu, aby jej napodoboval. Tak napodoboval, že se bude jako varhaník přijímající a naplňující svou službu v této farnosti stávat znamením Krista, průmětem Krista.
Co neroste, co nezraje, to je buď mrtvé nebo se už rozkládá. Mrtvý nebo rozkládající se by byl i duchovní život varhaníka, který by nerostl a nezrál ve svém přijímání Božího vyvolení ke službě, v chápání svého místa v Božím lidu farnosti a v jeho naplňování, v napodobování Krista.
Usilujme růst a zrát, modleme se za to.
Karel Cikrle
Tři ze zářijových a říjnových sobot byly věnovány seminářům, v nichž se vždy po čtyři vyučovací hodiny mohli zájemci věnovat některému ze zvolených oborů.
První setkání bylo pokračováním jarního semináře základů improvizace, kdy si sami účastníci vyžádali "druhý díl" s tím, že "do příště" vyučované dovednosti procvičí a uvedou do praxe. Pravděpodobně se jim v praxi značně dařilo, protože pět minut před začátkem kurzu byli přítomni dva pedagogové a dva varhaníci. Vyučující "si střihli", kdo bude učit, žákovská obec se také ještě o sto procent rozrostla, takže nakonec na zdokonalování svého improvizátorského umu pracovali se Zdeňkem Hatinou čtyři varhaníci.
O čtrnáct dnů později, to bylo s účastí na semináři věnovaném gregoriánskému chorálu dvojnásob povzbudivé. Zaprvé proto, že účastníků bylo deset a zadruhé proto, že pět z nich patřilo ke schole, se kterou na seminář přijela ing. Zavadilová. O tom, že zájem účastníků i zapálení pedagoga, jímž byl RNDr. Josef Gerbrich, bylo skutečně jedinečné, svědčí to, že seminář končil téměř podle pohádkového "a jestli neumřeli, zpívají tam chorál dodnes...".
Posledním a nejpočetněji navštíveným seminářem byl sbormistrovský. Vyučování se ujal mgr. Petr Kolař a půldruhé desítky sbormistrů z nejrůznějších částí diecéze, z nichž někteří přijeli na podobnou akci vůbec poprvé, svědčilo o opravdové aktuálnosti tohoto tématu.
Sobotní semináře si v loňské anketě přálo padesát procent respondentů. Proto jsme z počátku byli poněkud rozčarovaní nízkou účastí na těchto setkáních. Jejich potřeba je pravděpodobně větší "v terénu" než ve městě, poněvadž jistě o něčem vypovídá, že prvních dvou seminářů se nikdo z Brna nezúčastnil.
MaCí
Na druhou říjnovou sobotu bylo určeno první setkání dvouletého kvalifikačního kurzu pro kantory, jehož pořádání se ujala spolu s naší jednotou boskovická farnost sv. Jakuba.
Po zkušenostech ze dvou sobotních seminářů (viz výše) jsme do Boskovic odjížděli se smíšenými pocity a velkým otazníkem: Bude o kurz zájem? Chtějí varhaníci sloužit při liturgii zodpovědně a se znalostí věci? Zajímá je ještě stavovská čest - a zdravé muzikantství?
Naše obavy ale byly naprosto zbytečné. Farní učebna téměř nestačila mladým varhaníkům a varhanicím, kterých se sešlo pětatřicet, přičemž rodné číslo většiny z nich začíná osmičkou.
Kurz zahájil boskovický farář Alois Sedlák a otec Karel Cikrle. Mgr. Willi Türk, místní rodák a kantor u sv. Mikuláše ve Znojmě se ujal vyučování hlavních teoretických předmětů prvního ročníku - liturgiky a všeobecné hudební nauky. Při výuce hry na varhany mu budou po celé dva roky pomáhat dlouholetí kantoři Miloslav Krejsa a Jiří Pohl. Kromě těchto předmětů patří do učebního plánu kurzu ještě hudební liturgika, dějiny katolické chrámové hudby, nauka o varhanách a hlasová výchova.
Přejeme budoucím aprobovaným kantorům, aby se jim dařilo a aby v kurzu kromě odborných znalostí a dovedností získali také nové přátele. A aby jim každoměsíční setkávání bylo inspirací, povzbuzením a pomocí v jejich službě Bohu a jeho lidu.
MaCí
V sobotu 24. listopadu si římská církev sice připomínala vietnamské mučedníky, ale protože to zároveň byla sobota nejbližší svátku patronky chrámových muzikantů sv. Cecílie, konalo se v tento den pošesté jejich brněnské setkání.
Už jeho hmotné zázemí bylo velkorysé, a to ze dvou důvodů. Jednak jsme byli hosty v sále biskupské rezidence a potom velký bílý stůl byl pestře prostřen dobrotami, jejichž větší část připravila a v obrovské tašce z Kroměříže přivezla ing. Zavadilová. Už před zahájením se mohly oči a nosy kochat koláči, buchtami a tyčinkami různých druhů a tvarů, jakož i ořechy a sušeným ovocem různých barev a vůní.
Že zmíněný krásný sál nedisponuje hudebním nástrojem, více jak půlstovce varhaníků nevadilo, a namísto avizované pouze první sloky zazpívali zpaměti impozantním způsobem celou píseň k Duchu Svatému. (O patro výše, kde sídlí sekretariát biskupa, byl tento výkon s radostí přijat s tím, jak je to krásné, když se zde varhaníci zpěvem modlí.) Přivítání a moderování setkání je tradičně úkolem otce Karla. Ten předal jako prvnímu slovo znojemskému děkanovi otci Jindřichu Bartošovi. Jeho duchovní slovo směřovalo k plodnému prožití adventu a vánoc.
To bylo zároveň jakýmsi "slovem na cestu" pro sedm absolventů varhanické školy, jimž otec Karel předal osvědčení o získání kantorské kvalifikace C 1 a C 2. Oni zde reprezentovali všechny ty, kteří letos církevní zkoušku složili.
Informační část setkání byla letos zvláště bohatá. Dozvěděli jsme se o změně koncepce ekumenického Setkání dětských chrámových sborů a o přípravách na příští rok, při nichž jednota plodně spolupracuje s Českobratrskou církví evangelickou. Z povolaných sbormistrovských úst Jaroslava Paika jsme zase získali barvitou představu o tom, jak to chodí na Sborování. Že učení je sice mučení, ale ani ředitelování není žádný med, přesvědčil ředitel varhanické školy Pavel Hamřík "virtuální prognostickou exkurzí" do tajů financování uměleckého školství. O spolupráci s Ekumenickou radou církví na vzniku Ekumenického zpěvníku referovala Mgr. Ludmila Borisová. S trasou příštího varhanického zájezdu i s méně radostnými zkušenostmi z oblasti péče o varhany nás seznámil prof. PhDr. Jiří Sehnal, CSc. O své místo nepřišly ani ohlasy z podzimních seminářů, boskovického kurzu D, jakož i zprávy o stavu prací na novém tisku kancionálu, snadném doprovodu ke kancionálu či Pololáníkových žalmech na každý den. Posledním bodem informační části Svatocecilského setkání byla pozvánka na valnou hromadu, která bude (máte-li už kalendář na příští rok, můžete si poznamenat) - 23. února 2002 od 9.30 hodin v budově Varhanické školy.
To ovšem nebyl konec setkání, ale spíše prostředek, protože v hloučcích a skupinkách si naši kantoři povídali, smáli se, jedli a pili - zkrátka slavili jak se patří až do časného odpoledne.
MaCí
Na to, že se v našich kostelích konají koncerty, jsme si už zvykli a přijímáme je s nadšením, lhostejně či s povzdechem únavy a otrávenosti, což závisí na tom, je-li v našem kostele koncert jednou za rok nebo tři do týdne (a farář s varhaníkem musí nést martyrium nesčetných zkoušek a s nimi souvisejícího otevírání, zavírání a hlídání kostela).
Obdobím, které je výskytem koncertů naprosto ojedinělé, je advent - pro nás doba přípravy na příchod Pána Ježíše a těšení se na Vánoce začínající štědrovečerní vigilií, pro "zbytek světa" čas horečnatých nákupů, úklidů, pečení... a koled, který zmíněnou půlnocí končí.
Advent je bezesporu obdobím, kdy všichni lidé cítí potřebu dobra a krásna. A není jejich chybou, že je halasný styl všudypřítomného konzumu nenaučil kráse ztišení, očekávání, potřebě odříkání a hledání pravdy v srdci.
K těm koncertům. Mnohé jsou svým programem opravdu adventní a právem se
nazývají koncerty duchovní hudby. Za některými, o které je žádáno, je
skryt také onen zmiňovaný konzum a podle toho jsou jejich programy ve stylu
"aby se vlk (zde vatikánská instrukce Koncerty v kostelích) nažral a
koza (program koncertu) zůstala celá. Do třetí kategorie koncertů náleží
koncerty pořádané nadšenci, kteří před Vánocemi "si chtějí zazpívat
v kostele", ale zároveň jim uniká přinejmenším smysl a význam
liturgických dob. Ve snaze, aby jejich koncert byl povolen, se potom v
programech předkládaných ke schválení setkáváme s následujícími
perlami:
– Z. Kodaly: Pange lingua - adventní latinská skladba
– N. Hirsh: Ose shalom - židovská adventní skladba
– Africké spirituály - vážné skladby předvánoční zpívané ve svahilštině
– Spirituál: Freedom is coming - předvánoční skladba
– Krolmusův kancionál: Alleluja! Panna syna porodila - zpívá se i v
adventních koncertech v televizi
Advent, doba očekávání, toužení, přípravy, je krásný. Nenechme jej zničit a rozmělnit, ale naopak pečujme o to, abychom, jak řekl kdosi moudrý, neprošli my adventem, ale advent prošel námi.
Marcela Císařová
Zájemcům o dějiny chrámové hudby na Moravě doporučujeme knihu Dějiny hudby na Moravě.
Starší dobu od 9. do poloviny 19. století zpracoval Jiří Sehnal, mladší dobu od poloviny 19. století do současnosti Jiří Vysloužil.
Kniha má 311 stran, 19 barevných a 115 černobílých vyobrazení, 4 mapky, podrobnou bibliografii, autorský a místní rejstřík. Vydala ji Muzejní a vlastivědná společnost v Brně jako 12. svazek Vlastivědy moravské. K dostání je v některých obchodech a v sídle zmíněné společnosti na Solniční ulici 12, 3. patro, 602 00 Brno (úřední hodiny v pondělí, ve středu a ve čtvrtek). U vydavatele stojí 340 Kč.
Povězte, co jste viděli,
pastýři v Betlémě?
Boha za Boha jsme viděli,
spícího na seně.
Povězte, všichni věřící,
co se to stalo dnes
v úžasném pozdvihování,
když kánon četl kněz?
Boha z Boha jsme viděli,
jenž stvořil celý svět;
ležel tichý a bezmocný
na oltáři jak květ.
Co do jeslí a na oltář
ho stáhlo z neznáma?
A ticho odpovídá nám:
To láska - láska má.
(D. M. Dolben)
Radostné Vánoce přeje jednota Musica sacra.